Armenie - Den 6

Au, můj zadek. Lada Niva prostě není žádný Bentley a šest hodin za volantem dva dny po sobě se pozná. Číňankám jsem předešlý večer kladl na srdce, že opravdu vyrážíme přesně v půl deváté. Proto jsem se probudil osm čtyřicet a po cestě do koupelny v trenkách je potkal připravené na značkách. Na mou omluvu jsem si vyslechl první ze sedmdesáti tří "nou ploblem" toho dne. Anglicky schopnější číňanka totiž zůstala ve válečné zóně (mimochodem, odteď budu po zbytek cesty v Karabachu za vším dodávat "ve válečné zóně". Cítíte to drama, které to přidává? Koupil jsem si po cestě snídani. Ve válečné zóně. Pak jsem si vybral peníze z bankomatu. Ve válečné zóně. Pak jsem ve válečné zóně natankoval za deset tisíc dramů. A pak jsem vyrazil na cestu k hranici. Válečné zóny. Cesta k přechodu byla minulý rok zrekonstruovaná a byla hladká jako alpská silnička. Vedla dramatickým kaňonem, občas byla vysekaná přímo v něm, což občas nechalo jednu středoevropskou a dvě východoasijské čelisti spadnout k podlaze. Válečné zóny.

Na hranici, kde jsem otázkou "ten papír s naším cestovním plánem máte vy, že" způsobil čínské zděšení, proběhlo vše hladce, protože jsem ten papír našel u sebe. Za hranicí se místo hladkého asfaltu zjevily štěrkové serpentiny, ale nic, s čím by si laděnka neporadila. Pak už jen dlouhá nudná cesta s fotopřestávkami. (které jsem i přes společnost dvou východoasijských turistek inicioval já...).

Po cestě jsme probrali další genocidu a tentokrát i uprchlickou krizi( ještě že u toho nebyly ty Němky). Vyhodil jsem je v Jerevanu a byl jsem zase sám a pln odhodlání. Celou dobu totiž sebou tahám stan, karimatku a spacák, které jsem zatím využil jen jako zátěž zadní nápravy.

Po nákupu suvenýrů (tedy po jeho první vlně, jak jsem záhy zjistil..) jsem se vydal směr oblíbené turistické destinace Garni a Geghard. Garni byl chrám v prudce antickém styly (postavený cca 1960), na který se nevztahovala arménská politika volného vstupu do náboženských památek, zjevně kvůli diskriminaci místních předkřesťanských kultů. Poklonil jsem se tedy bohu slunce Mihrovi za 1400 dramů i s parkováním a zjistil, že tam bude stanování jen velmi obtížné, protože kam oko dohlédlo a Lada dojela, bylo nějaké obydlí. Vystoupal jsme ted do Geghardu, kde bývalo údajně uložené kopí, kterým udělali z Krista šašlik. Chrám byl jednak velmi působivý, druhak velmi chladný, a Tretiak zalidněný i před zavíračkou. Inu neděle kousek od metropole. Tam se tedy také stanovat nebude.

Nakonec jsem fleka našel, hned vedle silnice, na oblíbené piknikové destinaci Arménců. To jsem se nikde nedočetl, to jsem vydedukoval dle odpadků. Místo se osvědčilo, až na jeden malý detail, kterým byla nadmořská výška sedmnácti stovek metrů nad mořem, která na okolních kopcích ještě v půlce března pořád kreslila sněhové mapy.

Pozitiva:

1) Konečně jsem opravdu použil VŠECHNO oblečení, co jsem měl sebou. Najednou.
2) I přes svůj nezanedbatelný objem jsem se tentokrát vešel do spacáku(včetně vrstev). Kdyby ne, umrzl bych.
3) Neumrzl jsem.
4) KONEČNĚ JSEM POUŽIL TEN ZATRACENEJ PLESNIVEJ STAN!