Armenie - Den 4

Probuzení výrazně dřív, než bych chtěl. Ale snídaně za to stála, Arménci umí s pečivem zázraky. Nacpal jsem se tradičně do zásoby a do auta se tentokrát vešel se třemi Číňankami. Jsou milé, mluví anglicky a pořád štěbetají a měli jsme podobný program. Dnes je to ve znamení prudkého turismu. A závratí.

Že jsem si já, kterej má strach z vejšek i když si stoupne na špičky (a že to skutečně ani potom není nějak úctyhodná centimetráž), naplánoval na den cestu nejdelší lanovkou světa přes třista metrů hluboký kaňon a pak cestu přes visutý most zbudovaný vesničany, to by snad nikoho ani nemělo překvapit.

Křídla Sovětů, tedy Tatevu, jsme našli snadno. Všude svítily značky švýcarských a německých výrobců techniky, takže jsem se odhodlal do toho vlízt. Bylo to super, než se to přehouplo přes první, menší údolí. Na vrcholu před tím dalším, opravdovým, se kabina divoce rozhoupala, při překročení sloupu propasti jsem se málem... radši chytil. Na tváři sebedůvěra, tělo v křeči se svíjející na rozklepaných kolenou. Ale že máme dnes krásně. Tatevský klášter, středověké centrum vzdělanosti Arménie a širého okolí, je krásný místo, postupně rekonstruovaný. Skoro na dno kaňonu, tedy těch 300 metrů, vede dokonce podzemní chodba do budovy starého kláštera. Nikdo nevysvětlil proč, ale prej tam fakt je. Impresivní.

Vylezli jsme do přilehlé vesnice, jen abychom zjistili, že nenabízí jediný důvod, proč to dělat. Krom zlepšení fyzičky tedy. Cesta zpátky o něco lepší, už jsem viděl, kdy předstírat sebejistotu. Číňanky trvaly na sjezdu ke dnu kaňonu, kde se nacházel čertův most. To bylo, jak se ukázalo, relativně ordinérní skalní formace, o které mi trvalo nějakou chvíli přesvědčit východoasiatky, že sem opravdu chtěly. Měli tam mít teplé minerální jezírko, což vzbudilo příjemné vzpomínky na hotpoty, ale místo teplé byla voda s bídou vlažná a nádrž samotná byla odporným brčálníkem. Island jedna, Arménie nula. Místo koupání jsme si zašli na oběd (telecí kebab s bylinkami, cibulí a horou lavaše a dvěma omáčkami za bratru 55 Kč). Vypadá to, že Arménie nakonec ukopala s Islandem plichtu.

Následoval už výše zmíněný visutý most. Po klasickém tankodromu, který jsem nejprve přejel, protože mě nenapadlo jak hluboko dovede kvalita místních přivaděčů klesnout, jsme dojeli až k okraji srázu. Někde v jeho polovině se nacházel onen most, protější svah byl zasypaný jeskyněmi vydlabanými ve skalních útvarech. Ty tvořily prastarou vesnici, dokonce prý největší v celé východní Arménii. Informační cedule mi prozradila, že ona prastará vesnice byla opuštěna v roce 1950. Tý jo, pokrok nezastavíš.




Pak ještě ladosprint na arménské stonehenge (teda jako pár šutrů, jejichž díry podle místních tvořily kalendář) a pak už jen logistické peklo, protože mám auto pro čtyři a cpe se mi do něj v příštích dnech pět bab. Výhoda Arménie je, že na to stačí místo Lamba Lada Niva.