Asi bych měl začít tím, že tohle píšu až poslední den (a rediguju retrospektivně). Na začátku mi totiž nebylo nějak do zpěvu - po jedenácti dnech práce v kuse a třinácti hodinách na cestě (včetně 4 hodin ve Varšavě a tří hodin časového posunu ) se mi těžko divit. Po prvních krocích po arménské půjdě jsem rozeznal své jméno na papíru taxikáře, kterej uměl anglicky asi stejně jako jeho propiska. První dojem z pohledů okny rozvrzaného teréňáku byl prach. I když jsme se z zvartnotského letiště nocí blížili k Jerevanu v noci, vnímal jsem všudypřítomnou špínu a depresi. Krom úplného centra byla navíc arménská metropole osvětlená tak špatně, že musel řidič každou chvíli svítit dálkovými. A místo očekáváného světoběžnického hostelu v centru mě dovezl k paneláku na perfierfii, kterej i v té tmě vypadal příšerně. Okamžitě po vystoupení si řidič zapálil, i když z odéru v autě bylo jasné, že se tentokrát přemáhal jen kvůli mojí evropské maličkosti. Místo aby mě předal hostelníkovi, vyzvedl mi klíč a vedl mě dál sám.
Vtěsnal jsem se s veškerou bagáží do úzkého výtahu, kam mě nasměroval, a nastoupil také. Se stále zapáleným cigárem. Barák se naštěstí zlepšoval. Recepce vypadala pořád děsivě, výtah už líp a na mém patře to už bylo jak u lidí. V pohodě byl i pokoj, koupelna stará ale plně funkční. Byla tam kosa. Zapl jsem přímotop, jehož supercitlivý termostat vypínal každé dvě minuty. Vypnul jsem přímotop abych nezešílel.
Stejně jako jsem zamával taxikáři dal jsem vale i svému plánu jít okamžitě do města. Místo toho jsem zapadl do postele. Tři spánky za cenu dvou, to se vyplatí. Ale i přes tenhle supervýhodnej deal jsem se před bezvědomím cejtil za zvuků probouzejícího se města hodně studeně a nebylo to jen teplotou.
Žádné komentáře:
Okomentovat