Po cestě do centra jsem zjistil, že Jerevan není město chodců. Nejen, že mám teď plíce zanešené tunami popílku z motorů, které o karburátorech slyšely jako o žhavé novince, která ještě není na trhu, ale zároveň byl problém najít i chodník. Kromě toho jsem dost dramaticky podcenil cestu do centra, takže než jsem se dostal k prvnímu památníku, nachodil jsem asi deset kilometrů. Ale nestěžoval jsem si. Jak jsem nadával, že jsem si nějaké prachy nevybral hned na letišti, abych měl alespoň na mikrobus, "maršrutku", stupeň jejich narvanosti mi navrátil radost ze svobodného pohybu všech končetin, kterýžto luxus pasažéři rozhodně neměli.
Doťapal jsem k první pamětihodnosti. Památník byl brutálně sovětský a teprve při pohledu na Kaťuše a T34ky postavené kolem sochy matky Arménie, mi došlo, co přesně znamená Victory Park, jak to nazývala mapa. Park pabjédy. Při pokusu udělat první fotku té příšernosti jsem zjistil, že jsem nechal doma paměťovku. Když jsem poodstoupil, aby se mi ta zrůdnost vešla na displej mobilu, zjistil jsem, že nestojím v Parku Vítězství, ale v Parku Lásky, jak naznačoval na pohled čerstvě použitej kondom na lavičce. Utíkal jsem z toho kekelu jak mi síly stačily a našel se na terase s výhledem na celé město a Ararat za ním přímo se tyčící nad hlavní třídou. Tak by to tedy bylo, kdyby tlusté vrstvy oparu netlumily krom slunečního svitu i dohled, takže jsem neviděl ani na tu hlavní třídu. Tak jindy.
Seběhl jsem po schodech do centra, kde to začlo alespoň trochu vypadat jako místo pro lidi. Oslavil jsem to výběrem peněz (podařilo se napodruhé) a výběrem hospody (nepodařilo se ani napodruhé). Poprvé jsem žízeň zahnal nějakou specialitou, která chutnala a vlastni byla naředěnými tzatziky - tedy jogurt s vodou (což můžu od poznání tureckého ayranu), ve kterém plavaly kusy kopru a okurky. Podivné. Maso s brambory nebyly nic moc, na účtě jsem našel o třetinu víc než na jídelním lístku a ve vrácených penězích o další tisícovku (bratru 55 Kč) méně. Paráda. Po chvíli jsem si chtěl spravit chuť a cedule s točeným pivem vypadala slibně. Scénář se opakoval, prázdná hospoda a paní vypadala tak smutně, že jsem si dal alespoň polívku. Z piva se vyklubal odpornej Carlsberg a z polívky mlíkovka. Opět přestřelenej účet. Vzal jsem všechny drobný.
Konečně jsem byl trošku při smyslech, bohužel zrovna zavírala všechna muzea, která jsem chtěl vidět. Nevadí, vrátím se do Jerevanu ještě jednou (Ten večer mi došlo, že se vrátím v pondělí a co se týče zavíracích dnů, Jerevan výjimečnej nebyl). Procházel jsem Jerevanem a všechny jeho krásy se schovávaly za všudypřítomnou šedí a mou únavou. Pár pompézních budov, pár abstraktních soch, parky plné odpadků, ulice zakouřené od aut i lidí. Jak za reálného socialismu. Všichni serou na všechno.
Polomtrvej jsem našel hospodu s dobrým pivem. V ní jsem zalitoval, že jsem už jedl a po prvním pivu i to, že jsem nespal. Zpocenej jak prase jsem zaplatil (poprvé to, co jsem opravdu měl).A mířil jsem na maršrutku. Na místě, kde podle mapy jezdila, jsem oxidoval půl hodiny, pak jsem si vzal tágo. Kdybych věděl, že mě přes celé město stojící v zácpě protáhne za sedm pětek, nastoupil bych přímo z hospody.
Taxikář mi nevědomky poukázal na kulturní podobnosti i rozdíly zároveň. Sice okamžitě po rozjezdu vytáhl cigára, ale nezapomněl mi zdvořile nabídnout. Po dvaceti minutách v zácpě jsme se konečně dostali k nehodě trolejbusu s bavorákem, která ji uprostřed jedné z klíčových křižovatek způsobila. Podle toho, jak oba vehikly stály, musel trojlebus nebohého bavoráka prostě naremplovat a nedovedu si představit, že omylem. Tady bych nechtěl řídit pomyslel jsem si zároveň s představou toho, že si jdu zítra půjčit svůj vůz.
Taxikář mě vyhodil krátce po setmění u hostelu. A v depresi. Kam jsem to proboha vlezl.
Žádné komentáře:
Okomentovat