Armenie - den 3

Vyrážíme z doupěte. S bídou jsem se byl schopný vykopat na devátou na snídani do vedlejšího pokoje (jídelna je na patře doslova vedle mýho pokoje. je velká, studená a je tam ta samá ženská co včera. sotva tam přijdu, čeká tam na mě to samé jídlo co včera. Neprskám, je to jediné pořádné za den, opět vajčina s pomodorom a ještě pár dalších rusoarménských zpatlanců, který jsem nepochytil. Zdá se, že už nejsem tak oblíbený, panák koňaku zmizel. Nebo věděli, že řídím? To mi k tomuhle místu úplně nesedí.. Pořád ještě rozespalej se po snídani balím akorát včas, abych ve dveřích potkal typa, co mě jde vyhodit. Akorát. Očekává mě několik zásadních questů. Quest 1 - natankovat - začíná tím, že absolutně netuším, kde se mé mašince odevírá víčko od nádrže. Netuším taky, jak probíhá tankování, ale stačilo zamávat desetitisícovou bankovkou a zadrmolit "premium", jak mě nadrilovala půjčovna, a víčko bylo rázem pryč a už se to do Laděnky sypalo, takže to nemůže bejt tak složitý. Druhý quest: vymyslet, kam že to vlastně pojedem. Víceméně náhodně mi prst zapadl do Khor Vipar, což jsem si racionálně odůvodnil tím, že je přeci jasno, takže tam bude vidět Ararat, který je hned za hranicí. Nevím jak mě napadlo, že dvacet kilometrů po rovině od Jerevanu rozboří smog, který se vznášel nad celou planinou, ale nevadí.



Poprvé jsem se potkal s arménskou dálnicí. Vyznačuje se tím, že je na ní povolená stovka a že každých pětset metrů končí. Nemyslím teď klasické výtlukové přepadovky, které nechávají relativně v klidu mě i odpružení Pýchy Togliatti. Arménci se totiž rozhodli udělat nájezdy a sjezdy mimoúrovňové, což je sice záslužné, ale v průběhu stavby se řidič potká s jednou ze dvou věcí: První, relativně konvenční, je svedení do jednoho pruhu. To je trošku nekonvečně doprovázeno značkami, které sráží rychlost ze stovky až na DVACET kilometrů v hodině, což má ale vztah k dalšímu rysu - ne všude je asfalt, takže předěly mezi směry občas znamenají lehké hopsání ( V Ladě, v Alfě bych zlámal asi třistatřicátou nápravu). Zajímavější je druhá varianta. Celá doprava je opět zpomalená na šnečí tempo, ale vzápětí je svedená po budoucím sjezdu a posléze vrácená po nájezdu do toho samého směru, a po celé objížďce je ono šnečí tempo SKUTEČNĚ DODRŽOVÁNO. Důvodem je především to, že sjezd ani nájezd tam ještě nejsou a dálniční objížďka probíhá skrz rozježděné bahno. Vidět tam utápět kola nablýskaný Mercedes metr od funícího žigulíku mi přijde pro Arménii stejně přirozené jako pozorovat v maršrutce tlačenici dělňase v sešlapaných oblekových botách vyčnívajících zpod tepláků adidas a vystajlované holčiny na podpatcích.

Má jediná fotka Araratu. (ten šedý artefakt na šedém pozadí v levém  půlce fotky)

Po šedesáti kilometrech a cca hodině a půl jsem konečně na místě. Pochopitelně pořád pod smogem. Ale přeci jen. V dáli Ararat tuším, nicméně na fotkách je nezachytitelný. Dorazím na relativně plné parkoviště, místo ale snadno nacházím. A tu už ke mně běží kuliferda. Brzo poznám, že si chce povídat, ale hau mač du jú vont nejsem schopnej pobrat. Asi se mě ptal, kolik chci zaplatit za vstupné do otevřeného kláštera. Překvapil mě, takže ze mě vyrazil dva litry. Dost si to vyčítám, jednak si nejsem jistý, že byl oficiální, ačkoliv jeho sepraná cedulka to hlásila. A druhak si myslím, že minimálně litr jsem z toho udělat mohl. (A to pade (na český) jsem za vstup platil i včera). Neva. Lezu dál a přichází typ s holubem. O tomhle jsem slyšel, můžete si vypustit svého holuba a doufat, že doletí až na Ararat jako Noeho holubice. Je velmi neodbytnej, ale odpálkuju ho, stejně jako žebračku dále. Nesnáším je. O to víc, že za chvíli potkávám ještě dalšího. Mezitím prolézám a fotím Khor Virap. Pochopitelně pořád na telefon, protože jsem pořád idiot, co si nekoupil paměťovku.




Khor Virap znamená v překladu v podstatě hluboká jáma, která naprosto logicky leží na kopci, na který se radostně škrábu. Za celým komplexem je příběh, který mohl inspirovat Shakespearovské drama, je v tom všechno. Otec kněze zabije otce krále. Král nesnáší křesťany, ale zaměstná nevědomky kněze. Ten se při pohanském rituálu sekne a proflákne se. Král se taky sekne a hodí kněze do hluboké jámy (cink cink!). Pak to začne svátnout. Nějaká ženská z blízké vesnice měla zjevení a proto příštích třináct let hází do jámy každý den bochník chleba. Král kosí křesťany a pomalu mu z toho šibe. Pak má i jeho žena zjevení a král dá teda flanďáka vytáhnout. Potkají se a král prozře, a prohlásí křesťanství za státní náboženství. Jako první na světě mimochodem. A vůbec to nemá nic společného s tím, že potřebuje vytlačit perskej vliv skrzevá jejich zoroastrismus.


O pár století se tím inspiruje arménskej catholicos (jako papež) a začne stavět jak bláznivej. Kde se potkali - chrám. Kde se věznili - chrám. A jsem přesvědčenej, že jestli si někde dali pivo, tak tam taky něco stojí.



No nic. Jedeme dál. Doslova. Další chrám. Trošku se bojím, tenhle měl alespoň ten Ararat, ale nečeká mě šňůra dvoupatrových kaplí se svatým Řehořem? Ač působivý, to se člověku přejí jako islandské vodopády. K tomuhle je alespoň zajímavá cesta, šplháme se do hor, skrz vesnice, musím už tam každou chvíli být. Kouknu na navigaci. Další 35 minut. COŽE? Ale kdyby jen to, zjišťuju, že tahle cesta, kterou jsem považoval za přivaděč, je ve skutečnosti hlavní tah přes hory, a že jedu celou dobu správně. Teprv teď mi dochází absence drncání. Ta jejich horská silnice je ve stokrát lepším stavu než cokoliv na rovině v a kolem Jerevanu. Nefinancuje to tady Evropská Unie?

Až ke chrámu žádná další zubyvyrážející díra. Jen dechberoucí scenérie hor, které přejíždíme. Vím, že nejvyšší hora má něco přes 4 tisíce, ale tohle musí mít snad víc, vystoupal jsem už ke hvězdám a pořád se to tady někde tyčí. Odbočka do kaňonu. Tohle je nádhera. Děti, tady se usídlíme. Po osmikilometrové cestě kaňonem se konečně na jedné jeho stěně vysoko nade mnou vyloupne další chrám. Vidím, že silnice vede až k němu, ale nejsem mastňák. Zaparkuju dole a nahoru šlapu po vlastních. Ve čtvrtině kopce vyplivávám plíce, v polovině mi chytají kalhoty od pálících stehen a ve třech čtvrtinách... míjím záchody. Jsem konečně nahoře. Stálo to za to. Je to úchvatný, Naravank. Nikdo se tady prý nepotkal, ale je mi to úplně jedno. Obcházím to tam a nemůžu se vynadívat rudých skal a zasněžených kopců a mezitím z červeného kamene postavené dvě kaple. Dobře, ty jsou pořád nuda, ale jako celek to funguje! Fotím, nic nevychází, fotím Filipínce, tam dobrý. Sedám si s mobilem na lavičku a hledám nocleh na dnešní večer. Je kosa, dneska nestanuju. Díkybohu za airbnb, dneska bych na konci dne rusoarménské smlouvání nedal.





Příjemně naladěnej se rozjasňuju a užívám si každý kilometr natolik, že se rozhodnu pro odbočku do lázní-horského střediska Jermuk. Půlhodinová cesta začíná být lehce monotónní a vůbec jí nezlepší, že je všechno buď opadané nebo zapadné. A když budu chtít lázně plné Rusáků, nemusím kvůli tomu do Arménie. Tady musím podotknout, že Rusové v Arménii působí snad bez vyjímky jako milí, slušní lidé, proč to tak nemůže být i jinde...?

Zpátky na cestě. Šplhám se s svou sovětskou lejdy do kopců. Jestli jsem si myslel, že předtím stoupám, tak teď mě to vyvedlo z omylu. Čistě kvůli tomu si stahuju během jízdy (kecám, pochopitelně jsem zastavil a zapnul výstražná světla!) výškoměr na mobil a krátce na to dorážím do sedla. 2500 metrů. Nějakej Gerlach si může jít nakašlat, Kavkaz, tady to žije! Začínám klesat a přichází další atrakce. Západ slunce. Nejprve překrásný, posléze děsivý. Kombinace krásné rovné silnice s nenadálými minovými poli výmolů úplně spěchu nesvědčí. A to jsem ještě netušil, co jsem objevil vzápětí. Světla Laděnce svítily asi jako noční lampička a dálkovými se dalo jen blikat. Při posunu páčky dolu se nestalo nic. Vědom si toho, že jsem omylem už během dne oslňoval, zkoumal jsem, kde je zakopaný čokl. Nepřišel jsem na to. V hlavě už jsem vykonal čtyři telefonáty do půjčovny, pětkrát jsem zastavil abych se podíval na net (ještě že tak, tam jsem nenašel ani ta výstražná světla..) Začal jsem přiměřeně panikařit. Auta kolem mě začla rozsvěcet, což v arménských podmínkách značilo, že nastala pekelná tma. A mlha, mimochodem, aby toho nebylo málo. V posledním záchvěvu jsem po ajťácku zkusil světla vypnout a zapnout. Při té příležitosti jsem objevil, že vypínač světel mého žigulíku není dvoj ale TROJpolohový. Poslední pozice nejen rožla potkávací žárovky, ale odemkla mi abilitu "high beams", kterou jsem začal okamžitě radostně častovat protijedoucí řidiče.




Pak už se mi podařilo rozběhnout i přehrávání hudby z mobilu, což vedlo jen k pohodovému dojezdu do tankodromu, pardon města Goris, kde mě ubytovala přepříjemná paní hostitelka společně s pěti děvčaty. Dvě z nich byly pochopitelně Němky, protože Němce potkáte úplně všude, ale i ty byly nadobyčejně pěkné a milé. Některé stereotypy holt přestávají pomalu platit. Štěbetajících Číňanek se to netýkalo. Laděnka mi ještě na dobrou noc bůhvíproč rozehrála o půlnoci na sídlišti alarm, ale to mě po rozespalém zásahu od nejlepšího dosavadního arménského spánku neodradilo.