Poprvé jsem nastoupil do maršrutky. Přímo před hostelem totiž začínala linka, která mě dostala skoro až k půjčovně a ta narvaná hrůza se přeci jen líp snáší, když je člověk zakopaný na sedadle. Úspěšně jsem se dostal k provozovně, neúspěšně jsem začal v ní. Chtěli po mně za půjčení nikde nezmíňenou zálohu, kterou jsem nikde samozřejmě neměl - v důsledku mého geniálního rozhodnutí převádět peníze na "cestovní" účet postupně. Se skřípěním zubů jsem vyplázl dvě tisícovky (teď už v českejch) navíc za nějaké brutální pojištění, se kterým zálohy netřeba. Kurňa.
Pak už jsem se seznámil se svou novou láskou. Lada Niva, model, který od osmdesátek dostal jen hyperfunkční a příšerně hlasitý zadní parkovací senzor a ještě hlasitější dálkový centrál. Přísahám, že od téhle chvíle se po každém stisknutí odemykacího či zamykacího tlačítka otočilo mým směrem vždy celé parkoviště. To byl prostě tuzing i nad arménské poměry a to se bavíme o silnicích, které v podstatě pokrývá neprůhledná fólie na skla a každé páté auto má modrá světla.
Moje milenka vydávala společně s motorem zvuk vysavače, ale týpek se tvářil, že je to normální, tak jsem mu věřil. A časem si na to zvyknul. A hurá do provozu. Jerevanská doprava je naprosto pekelná (i když na Istanbul to nemá), ale naštěstí mám pražskou průpravu. V podstatě jde o to se nacpat kam to jde a (narozdíl od Prahy) dát blinkr a zatroubit, aby se o vás vědělo. Ne zas tak často také vídám v naší metropoli takhle volný vztah k semaforům (červená znamená "podívej se") Výsledkem byl samozřejmě chaos, ale ve výsledku chaos docela plynulý. Vyrazil jsem za ambiciozním cílem - jezero Kari, ležící výškový kilometr pod nejvyšší horou Arménie, čtyřtisícovkou Aragats. Místní provoz jsem si užíval. Díry jsem bral výrazně nonšalantněji než většina místních, protože já ty tlumiče platit nebudu, že jo. Navíc Žigulík toho docela dost snese.
Místní vozový park s tím samozřejmě počítá, protože značka z Togliatti tvoří valnou většinu toho, co se dá na silnicíh potkat. Velkou část auto trhu zabrala tradičně Toyota, ostatně jako všude, překvapením pro mě byla všudypřítomnost Opelu Astra(žádného jiného modelu). No a východ pochopitelně znamená Mercedesy ve věkovém rozpětí od Chruščova dodnes.
Zpět k cestě. Odbočil jsem do kopců, Aragats je stratovulkán, který stojí víceméně osamoceně a vytvořil si své vlastní "pohoří", na jehož úbočí míjím střediska lyžařských radovánek. Laděnka se poctivě škrábe do kopců a nechává po stranách sněhové pláně. Bohužel dojedu k místu, kde ve sněhu končí i asfalt předemnou. Koukám na mapu. Ještě asi deset kilometrů do dálky a dvěstě výškových. 2800. Alespoň si lámu osobák, ale nakonec vykrysím a stáhnu ocas. Dneska už bych to možná s Laděnkou zkusil, ale první den byl na mou odvahu moc velkou výzvou.
Náhradní plán mi odhalil Etchmiadzu (nebo tak nějak) . Centrum arménské apoštolské církve, v podstatě jejich Vatikán. Na to, že jsou tihle koptici první země, která vzala křesťanství za svou ofiko víru by to mohlo něco bejt. A taky že jo. Konečně vidím v Arménii něco, co by mohlo bejt pěkný. Ze všeho nejvíc celý komplex připomíná univerzitní kampus, se svými stromořadími a cihlovými budovami. Poprvé se seznamuju s tím, že s autenticitou se nedá moc počítat. I když tady první chrám stál před víc jak miléniem a půl, současná podoba si s living history moc hlavu nelámala. V konečném důsledku to vypadá dobře, ale fandy původnosti to nenadchne. Pro mě je to první kontakt s částí Arménie, která tak nějak probublá přes tu šeď, prach a špínu.
Získávám trochu optimismu a mířím ke Zvartnotsu, snad jediné autentické stavbě v Hayastánu. Je to pochopitelně zřícenina. Setkal se zde Svatý Řehoř Iluminátor, patron země, s králem Tigranem III., který ho předtím třináct let věznil, aby teď došel k prozření a učinil Řehořovu víru ofiko. Na to, že je to z nějakého šestého století, to má relativně inovativní kruhový půdorys, který lze domýšlet i z toho, co reálně stojí, ne jen z toho, co si vysnili kreslíři. Zatímco tam ocasím s mobilem (kartu jsem si furt nekoupil), zjišťuju, že se asi ocitnu na svatebních fotkách, protože si to tam jeden pár zvolil jako svojí fotolokalitu. No nevadí, třeba je to jako v Číně, kde je přítomnost bílého Evropana atributem prestiže!
Po pár příšerných fotkách Zvartnotsu uháním zpět do Jerevanu na nákupy na cesty. Pocity jsou světlejší než den předem, ale pořád je to s otazníkem. Navíc je celé okolí Jerevanu v tomhle směru rovné, hnědé a zabydlené. Říkejte mi cimprlich, ale to je pro mě oběcně kontraindikace stanování. Uvidíme, zatím to snad vypadá dobře.
Přesně na té nejrušnější křižovatce mě zradí poprvé navigace, takže v úterní špičce bloudím Jerevanem tam a zpátky. Pochopitelně mi dochází benzín, jaká by to byla kavkazská zácpa, kdyby vás nestresovalo hladové oko. Nakonec trefuju k obchoďáku. Drze ignoruju týpka, co mi zakazuje vjezd na parkoviště a na pražáka nacházím snadno místo. Obchoďák vypadá zcela evropsky, beru v potravinách na zkoušku něco divně zabaleného v sekci sýrů a salámů, zvědav an to, co jsem vyhrál. Drůbeží junior, takže asi něco mezi tím. Později zjišťuju, že při oschnutí hnědne.
Přestala mi fungovat nabíječka, takže navštěvuju místní něcojakodatart. Úspěšně pořizuji a teprve při cestě do hostelu mlátím hlavou o volant, že jsem zase nekoupil tu paměťovku.
Žádné komentáře:
Okomentovat