Armenia - Den 7

Poslední den. Probudil jsem se, což samo o sobě považuju za zázrak. Budík v sedm mě výjimečně zvedl na první pokus a i následný poklus po okolí nepatří mezi mé tradiční způsoby zahájení dne. Asi bych měl tu zimu nějak zkusit naimportovat do středočeského kraje... Podle plánu jsem se rychle sbalil, podle plánu jsem dojel do myčky. Oprava: podle plánu jsem dojel na arménskou verzi měření emisí, jejíž samotná existence mi přijde vzhledem k stavu místního vozového parku fantastická. Na druhý pokus jsem konečně zabočil do myčky a hrdě zahlásil, že si to umeju sám. Na mou otázku jak se stařík hadice chopil a ukazoval mi, kam házet peníze, v důsledku čehož jsem mu nechal asi dvakrát víc, než o co by si řekl původně. Nevadí. Plán najít hostel na poslední noc, hodit do něj věci a pak vyrazit vrátit Laděnku padl už na první překážce. Navigace mě dovedla do místa, kde byla cestovní kancelář, kosmetika, jakési studio tak luxusní, že jsem nepoznal k čemu to má být, ale rozhodně ne hostel. Podle návodu místních jsem chvíli bloudil kolem, abych se po půl hodině dostal zpět na výchozí bod. Místo avizovaného vstupu bylo totiž staveniště plné  mého lehkého znepokojení a cizí těžké techniky. Na stránkách hostelu jsem našel mapu vedoucí úplně jinam, tak jsem tam vyrazil. Boční uličku jsem dvakrát minul, aby mě konečně po dvou objetích bloku a zoufalého pobíhaní kolem poslali místní...tam kde jsem byl. Tam jsem projel dvě kolečka a pak už jsem švihal do půjčovny, kde se moje původní hodinu a půl dlouhá rezerva smrskla na deset minut. Rozloučil jsem se se sovětským strojem, zamáčkl slzu a ověšen zavazadly včetně toho podělaného stanu jsem vyrazil na původní lokaci. Tam jsem na druhý pokus PROŠEL TÍM ZATRACENÝM STAVENIŠTĚM, KOLEM KTERÉHO JSEM BROUSIL UŽ DVĚ HODINY PŘEDTÍM a zazvonil. Ukázalo se, že hostel neleží v přízemi. Ani v patře prvním... ale v  šestém. Bez výtahu. Budu mít fyzičku jak zvon! Odhodit věci, horká sprcha, v jednu hodinu snídaně a nirvána. 










Poté už mi Jerevan nepřišel tak odpornej jako napoprvé a procházku jsem si skutečně užil. Suvenýry jsem nakoupil za přemrštěné ceny, protože prostě dokud na to mám, tak neumím smlouvat. Můj pokus "To mnogo, němaju" se setkal kromě pokrčení ramen s tak útrpným pohledem, že jsem se chtěl samou trapností propadnout do asfaltu, prohrabat k nejbližšímu ropovodu a upálit. Druhému dědulovi jsem vyplázl první částku, kterou si řekl, aniž bych hnul brvou. Asi i jeho samotného překvapilo, jak pitomý ty turisti jsou.  Nu což. Neplánovaně jsem vybral znovu z bankomatu, abych měl na další suvenýry a hlavně taxík na letiště, který musím chytit v neuvěřitelné ČTYŘI RÁNO (což je jedna v noci pražského času).  Takže jsem v hostelu zhltl příšerně zdravou večeři a tyhle řádky dopisuju v nejdražší hospodě v Jerevanu. On je u ní totiž minipivovar.

Kamenická dílna v centru Jerevanu, kde vznikají autentické, milénium staré, klášterní dekorace.