Armenie - Den 5

Pokaždé, když jsem tuhle zemi zmínil jako svůj cíl, se mě ptali, zda to není nebezpečný. Pokaždý jsem odpovídal: pokud nepojedu do Náhorního Karabachu, je to v pohodě. Takže dneska píšu odtamtud. Konkrétně ze Stepanakertu. Troška osvěty: Náhorní Karabach je území, které jako samostatný stát uznává jediná země na světě. Napovím: Začíná to na A a naprosto betonově to není Azerbajdžán. Protože Ázerbajdžánu to území podle většiny světa patří. A patřilo by mu i de facto (Azerjbadžán má ropu, Arménie meruňky), kdyby v Arménii neměl vojenské zájmy (a základny a rakety a všechen ten související ansámbl) mocný ruský medvěd. Ovšem jak praví každý smutný fotbalista, na kdyby se nehraje, tudíž se v Karabachu (neboli Artsachu, jak zní jeho endonymum), domluvíte arménsky. Teda nedomluvíte, protože Vennův diagram čtenářů tohoto výšplechtu a arménských mluvčích tvoří dost pravděpodobně dva oddělené kruhy. Prý mají vlastní dialekt, takovou trošku znásilněnou podobu arménštiny. Něco jako máme my na Moravě.
Ale zpátky k cestě. Byla skutečně nebezpečná. Takovou mlhu jste neviděli! Čumák nalepenej na čelním skle a hypnotizoval jsem středovou čáru. Několikrát jsem si dal bradou o volant prudkým brzděním, když čára najednou uhnula od propasti (teda hádám, mohlo to bejt půlmetru hluboký, ale přeci jen, byli jsme v horách). Nicméně tak jako písek v přesýpacích hodinách i my jsme nakonec spadli pod ten hrnec mlíka a narazili na hraniční přechod. Nebyly tam závory ani retardéry, takže bych řekl, že kdybych zatroubil, zamával a projel, tak by jim nepřišly podezřelé ani ty tři číňanky v autě. Já jsem ale jako počestný středoevropan v klidu zastavil, odevzdali jsme pasy(víte, co je to pasy, pane redaktore?) ke kontrole a čekali jsme. Jako první jsme místo pasů dostali adresu ministerstva zahraničí, kam si máme dojít pro víza. Papírek s číslem ulice následovaly, NEKECÁM, čtyři bonbóny. Ty mi už nějakej pátek nedávaj ani u doktora, takže od přičmoudlého celníka na hranici válečné zóny mě to dost překvapilo. Snědl jsem ho, nebyl toxickej.

 Nakonec se vrátily i pasy (pasy, to je pane redaktore... ) a my vyrazili do neznáma. Místo neznáma nás čekala krajina výrazně přátelštější, než ta arménská. Bylo to pořád jakžtakž hornaté, ale chápu že jméno "O něco méně náhorní Karabach" je do pusy (víte, co je to pusy?... radši už toho nechám) trošku moc. Tuzemské jméno Artsach to mimochodem vystihuje daleko líp, protože to podle vysvětlení jednoho domorodce koření ze slov les/dřevo a "kluk co ho tahá domů". Ale ten samej člověk nám tvrdil, že jméno Pepsi je inspirované arménskou genocidou, takže si to nějak přeberte. Faktem nicméně je, že stromů je tady podstatně více než v Arménii a celkově ta krajina připomíná víc tu naší, když si odmyslíte ty třítisícové hory na obzoru.

Každopádně během hodiny cesty od hranice do hlavního města (= de iure do Ázerbajdžánu) jsem potkal hrubým odhadem nula známek vojenské přítomnosti. Naše první cesta v metropoli vedla na zamini, kde měli otevřeno i v sobotu kolem poledne. Vízum nás stálo jeden formulář, dvacet minut času a stopade na český. Podle pořadového čísla jsem byl návštěvník číslo 36666 ( šestky na konci správného satanistu vždycky potěší). Úředník mluvil skvěle anglicky a byl maximállně nápomocnej. Nemůžu si pomoct, ale válečná zóna je obecně čistší a přátelštější místo než celá Arménie. V hostelu jsem vyměnil dvě ze tří číňanek za němky a vyrazili jsme... samozřejmě do klášterů. Silnice si držela arménské standardy a nutno poznamenat, minuli jsme naše první kasárna. Bylo tam asi třicet zazimovanejch houfnic. Dál zas nic. Jen prázdná silnice a vlastně i klášter. Ten byl tradičně zrenovovanej tak, že původní věk nešlo do ani domejšlet a patřilo k němu muzeum maunskriptů se závratným vstupem 11 kč v přepočtu. Pro mě to byla jasná volba. Chtěl jsem navštívit Matanadaran, muzeum manuskriptů v Jerevanu, ale to mělo programově zavřeno pro dny mé návštěvy, takže pobočka byla jasná volba. Němcům a Číňanům se zdála cena vysoká, proto jsem tam byl s bábuškou sám. U prastarých knih nebyly téměř žádné popisky, ale bábuška drmolila rusky jak o závod a místo plánovaných zdvořilostních pěti minut jsem tam strávil půlhodinu. Ale už vím, o čem je šavlový tanec!

Naložil jsem znuděné němky a indiferentní číňanky a jelo se dál. Do kláštera, pochopitelně. Sice byl po mé zítřejší cestě zpět do Arménie, ale prý to bylo jen třicet kilometrů, takže... ....takže jsme jeli hodinu, protože třicet kilometrů to bylo vzdušnou čarou a na té se nenacházejí arménské rigoly. Klášter... opět klášter. Tentokrát jsem mu jeho milénium věku i věřil. A angličtináři ocení jméno Dadivank.

Po cestě zpátky jsme začli hledat hospodu. Karabašský streetfood (placka plněná bylinkami a něco jako balkánským sýrem) nás na místní gastronomii navnadil, takže nás trošku zklamalo, když jediná rozumně vypadající hospoda zrovna pořádala svatbu (a my jen tak tak unikli pozvání), a ve zbytku Stepanakertu se nacházely jen hotely a místní Pizza Hut. Nakonec jsme se (napotřetí) zastavili u něčeho, co vypadalo jako řeznictví se stolem. Každý jsme si ukázali na kus masa a řezník ho hodil na gril. Z flákoty se zázrakem stala mana nebeská. S pečivem a masem tady fakt umí úplné zázraky. Kuře bylo pochopitelně bio a frírenž, jen to nikoho nenapadlo zdůrazňovat, vzhledem k faktu, že tam slepice běhaly za barákem všem.

Pak už následoval večer vzdělanosti. Vynořil se jeden německý dobrodruh, který byl na cestách už šest let, a také místní chlapec (cca 14), co chtěl být ambasadorem v Paříži. Večer byl stráven v příjemné konverzaci na téma genocida a vyplynulo z něj, že má arménská diplomacie ještě na na čem pracovat.