Armenia - Doslov

Cesta zpět už byla bez událostí. Když tedy nepočítáme, že mi v důsledku předchozího nočního hecu teče z nosu jak z hydrantu a že jsem ve Varšavě málem nestihl let do Prahy kvůli nejpomalejší a nejzbytečnější bezpečnostní kontrole v dějinách. 

Mně se to nakonec podařilo, mé krosně ne. To jen podtrhlo mé bezkonkurenční rozhodnutí nechat v ní klíče od auta i od bytu a, jak jsem zjistil mezi Bořislavkou a Dejvickou, i tramvajenku. Výmluva, že mám Lítačku ve Varšavě, na toho milého pána v modrém nefungovala. 

Fakt, že tohle píšu z práce, už tedy definitivně znamená konec celé storky (pokud krosna dojde v pořádku teda).

Armenia - Den 7

Poslední den. Probudil jsem se, což samo o sobě považuju za zázrak. Budík v sedm mě výjimečně zvedl na první pokus a i následný poklus po okolí nepatří mezi mé tradiční způsoby zahájení dne. Asi bych měl tu zimu nějak zkusit naimportovat do středočeského kraje... Podle plánu jsem se rychle sbalil, podle plánu jsem dojel do myčky. Oprava: podle plánu jsem dojel na arménskou verzi měření emisí, jejíž samotná existence mi přijde vzhledem k stavu místního vozového parku fantastická. Na druhý pokus jsem konečně zabočil do myčky a hrdě zahlásil, že si to umeju sám. Na mou otázku jak se stařík hadice chopil a ukazoval mi, kam házet peníze, v důsledku čehož jsem mu nechal asi dvakrát víc, než o co by si řekl původně. Nevadí. Plán najít hostel na poslední noc, hodit do něj věci a pak vyrazit vrátit Laděnku padl už na první překážce. Navigace mě dovedla do místa, kde byla cestovní kancelář, kosmetika, jakési studio tak luxusní, že jsem nepoznal k čemu to má být, ale rozhodně ne hostel. Podle návodu místních jsem chvíli bloudil kolem, abych se po půl hodině dostal zpět na výchozí bod. Místo avizovaného vstupu bylo totiž staveniště plné  mého lehkého znepokojení a cizí těžké techniky. Na stránkách hostelu jsem našel mapu vedoucí úplně jinam, tak jsem tam vyrazil. Boční uličku jsem dvakrát minul, aby mě konečně po dvou objetích bloku a zoufalého pobíhaní kolem poslali místní...tam kde jsem byl. Tam jsem projel dvě kolečka a pak už jsem švihal do půjčovny, kde se moje původní hodinu a půl dlouhá rezerva smrskla na deset minut. Rozloučil jsem se se sovětským strojem, zamáčkl slzu a ověšen zavazadly včetně toho podělaného stanu jsem vyrazil na původní lokaci. Tam jsem na druhý pokus PROŠEL TÍM ZATRACENÝM STAVENIŠTĚM, KOLEM KTERÉHO JSEM BROUSIL UŽ DVĚ HODINY PŘEDTÍM a zazvonil. Ukázalo se, že hostel neleží v přízemi. Ani v patře prvním... ale v  šestém. Bez výtahu. Budu mít fyzičku jak zvon! Odhodit věci, horká sprcha, v jednu hodinu snídaně a nirvána. 










Poté už mi Jerevan nepřišel tak odpornej jako napoprvé a procházku jsem si skutečně užil. Suvenýry jsem nakoupil za přemrštěné ceny, protože prostě dokud na to mám, tak neumím smlouvat. Můj pokus "To mnogo, němaju" se setkal kromě pokrčení ramen s tak útrpným pohledem, že jsem se chtěl samou trapností propadnout do asfaltu, prohrabat k nejbližšímu ropovodu a upálit. Druhému dědulovi jsem vyplázl první částku, kterou si řekl, aniž bych hnul brvou. Asi i jeho samotného překvapilo, jak pitomý ty turisti jsou.  Nu což. Neplánovaně jsem vybral znovu z bankomatu, abych měl na další suvenýry a hlavně taxík na letiště, který musím chytit v neuvěřitelné ČTYŘI RÁNO (což je jedna v noci pražského času).  Takže jsem v hostelu zhltl příšerně zdravou večeři a tyhle řádky dopisuju v nejdražší hospodě v Jerevanu. On je u ní totiž minipivovar.

Kamenická dílna v centru Jerevanu, kde vznikají autentické, milénium staré, klášterní dekorace.

Armenie - Den 6

Au, můj zadek. Lada Niva prostě není žádný Bentley a šest hodin za volantem dva dny po sobě se pozná. Číňankám jsem předešlý večer kladl na srdce, že opravdu vyrážíme přesně v půl deváté. Proto jsem se probudil osm čtyřicet a po cestě do koupelny v trenkách je potkal připravené na značkách. Na mou omluvu jsem si vyslechl první ze sedmdesáti tří "nou ploblem" toho dne. Anglicky schopnější číňanka totiž zůstala ve válečné zóně (mimochodem, odteď budu po zbytek cesty v Karabachu za vším dodávat "ve válečné zóně". Cítíte to drama, které to přidává? Koupil jsem si po cestě snídani. Ve válečné zóně. Pak jsem si vybral peníze z bankomatu. Ve válečné zóně. Pak jsem ve válečné zóně natankoval za deset tisíc dramů. A pak jsem vyrazil na cestu k hranici. Válečné zóny. Cesta k přechodu byla minulý rok zrekonstruovaná a byla hladká jako alpská silnička. Vedla dramatickým kaňonem, občas byla vysekaná přímo v něm, což občas nechalo jednu středoevropskou a dvě východoasijské čelisti spadnout k podlaze. Válečné zóny.

Na hranici, kde jsem otázkou "ten papír s naším cestovním plánem máte vy, že" způsobil čínské zděšení, proběhlo vše hladce, protože jsem ten papír našel u sebe. Za hranicí se místo hladkého asfaltu zjevily štěrkové serpentiny, ale nic, s čím by si laděnka neporadila. Pak už jen dlouhá nudná cesta s fotopřestávkami. (které jsem i přes společnost dvou východoasijských turistek inicioval já...).

Po cestě jsme probrali další genocidu a tentokrát i uprchlickou krizi( ještě že u toho nebyly ty Němky). Vyhodil jsem je v Jerevanu a byl jsem zase sám a pln odhodlání. Celou dobu totiž sebou tahám stan, karimatku a spacák, které jsem zatím využil jen jako zátěž zadní nápravy.

Po nákupu suvenýrů (tedy po jeho první vlně, jak jsem záhy zjistil..) jsem se vydal směr oblíbené turistické destinace Garni a Geghard. Garni byl chrám v prudce antickém styly (postavený cca 1960), na který se nevztahovala arménská politika volného vstupu do náboženských památek, zjevně kvůli diskriminaci místních předkřesťanských kultů. Poklonil jsem se tedy bohu slunce Mihrovi za 1400 dramů i s parkováním a zjistil, že tam bude stanování jen velmi obtížné, protože kam oko dohlédlo a Lada dojela, bylo nějaké obydlí. Vystoupal jsme ted do Geghardu, kde bývalo údajně uložené kopí, kterým udělali z Krista šašlik. Chrám byl jednak velmi působivý, druhak velmi chladný, a Tretiak zalidněný i před zavíračkou. Inu neděle kousek od metropole. Tam se tedy také stanovat nebude.

Nakonec jsem fleka našel, hned vedle silnice, na oblíbené piknikové destinaci Arménců. To jsem se nikde nedočetl, to jsem vydedukoval dle odpadků. Místo se osvědčilo, až na jeden malý detail, kterým byla nadmořská výška sedmnácti stovek metrů nad mořem, která na okolních kopcích ještě v půlce března pořád kreslila sněhové mapy.

Pozitiva:

1) Konečně jsem opravdu použil VŠECHNO oblečení, co jsem měl sebou. Najednou.
2) I přes svůj nezanedbatelný objem jsem se tentokrát vešel do spacáku(včetně vrstev). Kdyby ne, umrzl bych.
3) Neumrzl jsem.
4) KONEČNĚ JSEM POUŽIL TEN ZATRACENEJ PLESNIVEJ STAN!

Armenie - Den 5

Pokaždé, když jsem tuhle zemi zmínil jako svůj cíl, se mě ptali, zda to není nebezpečný. Pokaždý jsem odpovídal: pokud nepojedu do Náhorního Karabachu, je to v pohodě. Takže dneska píšu odtamtud. Konkrétně ze Stepanakertu. Troška osvěty: Náhorní Karabach je území, které jako samostatný stát uznává jediná země na světě. Napovím: Začíná to na A a naprosto betonově to není Azerbajdžán. Protože Ázerbajdžánu to území podle většiny světa patří. A patřilo by mu i de facto (Azerjbadžán má ropu, Arménie meruňky), kdyby v Arménii neměl vojenské zájmy (a základny a rakety a všechen ten související ansámbl) mocný ruský medvěd. Ovšem jak praví každý smutný fotbalista, na kdyby se nehraje, tudíž se v Karabachu (neboli Artsachu, jak zní jeho endonymum), domluvíte arménsky. Teda nedomluvíte, protože Vennův diagram čtenářů tohoto výšplechtu a arménských mluvčích tvoří dost pravděpodobně dva oddělené kruhy. Prý mají vlastní dialekt, takovou trošku znásilněnou podobu arménštiny. Něco jako máme my na Moravě.
Ale zpátky k cestě. Byla skutečně nebezpečná. Takovou mlhu jste neviděli! Čumák nalepenej na čelním skle a hypnotizoval jsem středovou čáru. Několikrát jsem si dal bradou o volant prudkým brzděním, když čára najednou uhnula od propasti (teda hádám, mohlo to bejt půlmetru hluboký, ale přeci jen, byli jsme v horách). Nicméně tak jako písek v přesýpacích hodinách i my jsme nakonec spadli pod ten hrnec mlíka a narazili na hraniční přechod. Nebyly tam závory ani retardéry, takže bych řekl, že kdybych zatroubil, zamával a projel, tak by jim nepřišly podezřelé ani ty tři číňanky v autě. Já jsem ale jako počestný středoevropan v klidu zastavil, odevzdali jsme pasy(víte, co je to pasy, pane redaktore?) ke kontrole a čekali jsme. Jako první jsme místo pasů dostali adresu ministerstva zahraničí, kam si máme dojít pro víza. Papírek s číslem ulice následovaly, NEKECÁM, čtyři bonbóny. Ty mi už nějakej pátek nedávaj ani u doktora, takže od přičmoudlého celníka na hranici válečné zóny mě to dost překvapilo. Snědl jsem ho, nebyl toxickej.

 Nakonec se vrátily i pasy (pasy, to je pane redaktore... ) a my vyrazili do neznáma. Místo neznáma nás čekala krajina výrazně přátelštější, než ta arménská. Bylo to pořád jakžtakž hornaté, ale chápu že jméno "O něco méně náhorní Karabach" je do pusy (víte, co je to pusy?... radši už toho nechám) trošku moc. Tuzemské jméno Artsach to mimochodem vystihuje daleko líp, protože to podle vysvětlení jednoho domorodce koření ze slov les/dřevo a "kluk co ho tahá domů". Ale ten samej člověk nám tvrdil, že jméno Pepsi je inspirované arménskou genocidou, takže si to nějak přeberte. Faktem nicméně je, že stromů je tady podstatně více než v Arménii a celkově ta krajina připomíná víc tu naší, když si odmyslíte ty třítisícové hory na obzoru.

Každopádně během hodiny cesty od hranice do hlavního města (= de iure do Ázerbajdžánu) jsem potkal hrubým odhadem nula známek vojenské přítomnosti. Naše první cesta v metropoli vedla na zamini, kde měli otevřeno i v sobotu kolem poledne. Vízum nás stálo jeden formulář, dvacet minut času a stopade na český. Podle pořadového čísla jsem byl návštěvník číslo 36666 ( šestky na konci správného satanistu vždycky potěší). Úředník mluvil skvěle anglicky a byl maximállně nápomocnej. Nemůžu si pomoct, ale válečná zóna je obecně čistší a přátelštější místo než celá Arménie. V hostelu jsem vyměnil dvě ze tří číňanek za němky a vyrazili jsme... samozřejmě do klášterů. Silnice si držela arménské standardy a nutno poznamenat, minuli jsme naše první kasárna. Bylo tam asi třicet zazimovanejch houfnic. Dál zas nic. Jen prázdná silnice a vlastně i klášter. Ten byl tradičně zrenovovanej tak, že původní věk nešlo do ani domejšlet a patřilo k němu muzeum maunskriptů se závratným vstupem 11 kč v přepočtu. Pro mě to byla jasná volba. Chtěl jsem navštívit Matanadaran, muzeum manuskriptů v Jerevanu, ale to mělo programově zavřeno pro dny mé návštěvy, takže pobočka byla jasná volba. Němcům a Číňanům se zdála cena vysoká, proto jsem tam byl s bábuškou sám. U prastarých knih nebyly téměř žádné popisky, ale bábuška drmolila rusky jak o závod a místo plánovaných zdvořilostních pěti minut jsem tam strávil půlhodinu. Ale už vím, o čem je šavlový tanec!

Naložil jsem znuděné němky a indiferentní číňanky a jelo se dál. Do kláštera, pochopitelně. Sice byl po mé zítřejší cestě zpět do Arménie, ale prý to bylo jen třicet kilometrů, takže... ....takže jsme jeli hodinu, protože třicet kilometrů to bylo vzdušnou čarou a na té se nenacházejí arménské rigoly. Klášter... opět klášter. Tentokrát jsem mu jeho milénium věku i věřil. A angličtináři ocení jméno Dadivank.

Po cestě zpátky jsme začli hledat hospodu. Karabašský streetfood (placka plněná bylinkami a něco jako balkánským sýrem) nás na místní gastronomii navnadil, takže nás trošku zklamalo, když jediná rozumně vypadající hospoda zrovna pořádala svatbu (a my jen tak tak unikli pozvání), a ve zbytku Stepanakertu se nacházely jen hotely a místní Pizza Hut. Nakonec jsme se (napotřetí) zastavili u něčeho, co vypadalo jako řeznictví se stolem. Každý jsme si ukázali na kus masa a řezník ho hodil na gril. Z flákoty se zázrakem stala mana nebeská. S pečivem a masem tady fakt umí úplné zázraky. Kuře bylo pochopitelně bio a frírenž, jen to nikoho nenapadlo zdůrazňovat, vzhledem k faktu, že tam slepice běhaly za barákem všem.

Pak už následoval večer vzdělanosti. Vynořil se jeden německý dobrodruh, který byl na cestách už šest let, a také místní chlapec (cca 14), co chtěl být ambasadorem v Paříži. Večer byl stráven v příjemné konverzaci na téma genocida a vyplynulo z něj, že má arménská diplomacie ještě na na čem pracovat.

Armenie - Den 4

Probuzení výrazně dřív, než bych chtěl. Ale snídaně za to stála, Arménci umí s pečivem zázraky. Nacpal jsem se tradičně do zásoby a do auta se tentokrát vešel se třemi Číňankami. Jsou milé, mluví anglicky a pořád štěbetají a měli jsme podobný program. Dnes je to ve znamení prudkého turismu. A závratí.

Že jsem si já, kterej má strach z vejšek i když si stoupne na špičky (a že to skutečně ani potom není nějak úctyhodná centimetráž), naplánoval na den cestu nejdelší lanovkou světa přes třista metrů hluboký kaňon a pak cestu přes visutý most zbudovaný vesničany, to by snad nikoho ani nemělo překvapit.

Křídla Sovětů, tedy Tatevu, jsme našli snadno. Všude svítily značky švýcarských a německých výrobců techniky, takže jsem se odhodlal do toho vlízt. Bylo to super, než se to přehouplo přes první, menší údolí. Na vrcholu před tím dalším, opravdovým, se kabina divoce rozhoupala, při překročení sloupu propasti jsem se málem... radši chytil. Na tváři sebedůvěra, tělo v křeči se svíjející na rozklepaných kolenou. Ale že máme dnes krásně. Tatevský klášter, středověké centrum vzdělanosti Arménie a širého okolí, je krásný místo, postupně rekonstruovaný. Skoro na dno kaňonu, tedy těch 300 metrů, vede dokonce podzemní chodba do budovy starého kláštera. Nikdo nevysvětlil proč, ale prej tam fakt je. Impresivní.

Vylezli jsme do přilehlé vesnice, jen abychom zjistili, že nenabízí jediný důvod, proč to dělat. Krom zlepšení fyzičky tedy. Cesta zpátky o něco lepší, už jsem viděl, kdy předstírat sebejistotu. Číňanky trvaly na sjezdu ke dnu kaňonu, kde se nacházel čertův most. To bylo, jak se ukázalo, relativně ordinérní skalní formace, o které mi trvalo nějakou chvíli přesvědčit východoasiatky, že sem opravdu chtěly. Měli tam mít teplé minerální jezírko, což vzbudilo příjemné vzpomínky na hotpoty, ale místo teplé byla voda s bídou vlažná a nádrž samotná byla odporným brčálníkem. Island jedna, Arménie nula. Místo koupání jsme si zašli na oběd (telecí kebab s bylinkami, cibulí a horou lavaše a dvěma omáčkami za bratru 55 Kč). Vypadá to, že Arménie nakonec ukopala s Islandem plichtu.

Následoval už výše zmíněný visutý most. Po klasickém tankodromu, který jsem nejprve přejel, protože mě nenapadlo jak hluboko dovede kvalita místních přivaděčů klesnout, jsme dojeli až k okraji srázu. Někde v jeho polovině se nacházel onen most, protější svah byl zasypaný jeskyněmi vydlabanými ve skalních útvarech. Ty tvořily prastarou vesnici, dokonce prý největší v celé východní Arménii. Informační cedule mi prozradila, že ona prastará vesnice byla opuštěna v roce 1950. Tý jo, pokrok nezastavíš.




Pak ještě ladosprint na arménské stonehenge (teda jako pár šutrů, jejichž díry podle místních tvořily kalendář) a pak už jen logistické peklo, protože mám auto pro čtyři a cpe se mi do něj v příštích dnech pět bab. Výhoda Arménie je, že na to stačí místo Lamba Lada Niva.

Armenie - den 3

Vyrážíme z doupěte. S bídou jsem se byl schopný vykopat na devátou na snídani do vedlejšího pokoje (jídelna je na patře doslova vedle mýho pokoje. je velká, studená a je tam ta samá ženská co včera. sotva tam přijdu, čeká tam na mě to samé jídlo co včera. Neprskám, je to jediné pořádné za den, opět vajčina s pomodorom a ještě pár dalších rusoarménských zpatlanců, který jsem nepochytil. Zdá se, že už nejsem tak oblíbený, panák koňaku zmizel. Nebo věděli, že řídím? To mi k tomuhle místu úplně nesedí.. Pořád ještě rozespalej se po snídani balím akorát včas, abych ve dveřích potkal typa, co mě jde vyhodit. Akorát. Očekává mě několik zásadních questů. Quest 1 - natankovat - začíná tím, že absolutně netuším, kde se mé mašince odevírá víčko od nádrže. Netuším taky, jak probíhá tankování, ale stačilo zamávat desetitisícovou bankovkou a zadrmolit "premium", jak mě nadrilovala půjčovna, a víčko bylo rázem pryč a už se to do Laděnky sypalo, takže to nemůže bejt tak složitý. Druhý quest: vymyslet, kam že to vlastně pojedem. Víceméně náhodně mi prst zapadl do Khor Vipar, což jsem si racionálně odůvodnil tím, že je přeci jasno, takže tam bude vidět Ararat, který je hned za hranicí. Nevím jak mě napadlo, že dvacet kilometrů po rovině od Jerevanu rozboří smog, který se vznášel nad celou planinou, ale nevadí.



Poprvé jsem se potkal s arménskou dálnicí. Vyznačuje se tím, že je na ní povolená stovka a že každých pětset metrů končí. Nemyslím teď klasické výtlukové přepadovky, které nechávají relativně v klidu mě i odpružení Pýchy Togliatti. Arménci se totiž rozhodli udělat nájezdy a sjezdy mimoúrovňové, což je sice záslužné, ale v průběhu stavby se řidič potká s jednou ze dvou věcí: První, relativně konvenční, je svedení do jednoho pruhu. To je trošku nekonvečně doprovázeno značkami, které sráží rychlost ze stovky až na DVACET kilometrů v hodině, což má ale vztah k dalšímu rysu - ne všude je asfalt, takže předěly mezi směry občas znamenají lehké hopsání ( V Ladě, v Alfě bych zlámal asi třistatřicátou nápravu). Zajímavější je druhá varianta. Celá doprava je opět zpomalená na šnečí tempo, ale vzápětí je svedená po budoucím sjezdu a posléze vrácená po nájezdu do toho samého směru, a po celé objížďce je ono šnečí tempo SKUTEČNĚ DODRŽOVÁNO. Důvodem je především to, že sjezd ani nájezd tam ještě nejsou a dálniční objížďka probíhá skrz rozježděné bahno. Vidět tam utápět kola nablýskaný Mercedes metr od funícího žigulíku mi přijde pro Arménii stejně přirozené jako pozorovat v maršrutce tlačenici dělňase v sešlapaných oblekových botách vyčnívajících zpod tepláků adidas a vystajlované holčiny na podpatcích.

Má jediná fotka Araratu. (ten šedý artefakt na šedém pozadí v levém  půlce fotky)

Po šedesáti kilometrech a cca hodině a půl jsem konečně na místě. Pochopitelně pořád pod smogem. Ale přeci jen. V dáli Ararat tuším, nicméně na fotkách je nezachytitelný. Dorazím na relativně plné parkoviště, místo ale snadno nacházím. A tu už ke mně běží kuliferda. Brzo poznám, že si chce povídat, ale hau mač du jú vont nejsem schopnej pobrat. Asi se mě ptal, kolik chci zaplatit za vstupné do otevřeného kláštera. Překvapil mě, takže ze mě vyrazil dva litry. Dost si to vyčítám, jednak si nejsem jistý, že byl oficiální, ačkoliv jeho sepraná cedulka to hlásila. A druhak si myslím, že minimálně litr jsem z toho udělat mohl. (A to pade (na český) jsem za vstup platil i včera). Neva. Lezu dál a přichází typ s holubem. O tomhle jsem slyšel, můžete si vypustit svého holuba a doufat, že doletí až na Ararat jako Noeho holubice. Je velmi neodbytnej, ale odpálkuju ho, stejně jako žebračku dále. Nesnáším je. O to víc, že za chvíli potkávám ještě dalšího. Mezitím prolézám a fotím Khor Virap. Pochopitelně pořád na telefon, protože jsem pořád idiot, co si nekoupil paměťovku.




Khor Virap znamená v překladu v podstatě hluboká jáma, která naprosto logicky leží na kopci, na který se radostně škrábu. Za celým komplexem je příběh, který mohl inspirovat Shakespearovské drama, je v tom všechno. Otec kněze zabije otce krále. Král nesnáší křesťany, ale zaměstná nevědomky kněze. Ten se při pohanském rituálu sekne a proflákne se. Král se taky sekne a hodí kněze do hluboké jámy (cink cink!). Pak to začne svátnout. Nějaká ženská z blízké vesnice měla zjevení a proto příštích třináct let hází do jámy každý den bochník chleba. Král kosí křesťany a pomalu mu z toho šibe. Pak má i jeho žena zjevení a král dá teda flanďáka vytáhnout. Potkají se a král prozře, a prohlásí křesťanství za státní náboženství. Jako první na světě mimochodem. A vůbec to nemá nic společného s tím, že potřebuje vytlačit perskej vliv skrzevá jejich zoroastrismus.


O pár století se tím inspiruje arménskej catholicos (jako papež) a začne stavět jak bláznivej. Kde se potkali - chrám. Kde se věznili - chrám. A jsem přesvědčenej, že jestli si někde dali pivo, tak tam taky něco stojí.



No nic. Jedeme dál. Doslova. Další chrám. Trošku se bojím, tenhle měl alespoň ten Ararat, ale nečeká mě šňůra dvoupatrových kaplí se svatým Řehořem? Ač působivý, to se člověku přejí jako islandské vodopády. K tomuhle je alespoň zajímavá cesta, šplháme se do hor, skrz vesnice, musím už tam každou chvíli být. Kouknu na navigaci. Další 35 minut. COŽE? Ale kdyby jen to, zjišťuju, že tahle cesta, kterou jsem považoval za přivaděč, je ve skutečnosti hlavní tah přes hory, a že jedu celou dobu správně. Teprv teď mi dochází absence drncání. Ta jejich horská silnice je ve stokrát lepším stavu než cokoliv na rovině v a kolem Jerevanu. Nefinancuje to tady Evropská Unie?

Až ke chrámu žádná další zubyvyrážející díra. Jen dechberoucí scenérie hor, které přejíždíme. Vím, že nejvyšší hora má něco přes 4 tisíce, ale tohle musí mít snad víc, vystoupal jsem už ke hvězdám a pořád se to tady někde tyčí. Odbočka do kaňonu. Tohle je nádhera. Děti, tady se usídlíme. Po osmikilometrové cestě kaňonem se konečně na jedné jeho stěně vysoko nade mnou vyloupne další chrám. Vidím, že silnice vede až k němu, ale nejsem mastňák. Zaparkuju dole a nahoru šlapu po vlastních. Ve čtvrtině kopce vyplivávám plíce, v polovině mi chytají kalhoty od pálících stehen a ve třech čtvrtinách... míjím záchody. Jsem konečně nahoře. Stálo to za to. Je to úchvatný, Naravank. Nikdo se tady prý nepotkal, ale je mi to úplně jedno. Obcházím to tam a nemůžu se vynadívat rudých skal a zasněžených kopců a mezitím z červeného kamene postavené dvě kaple. Dobře, ty jsou pořád nuda, ale jako celek to funguje! Fotím, nic nevychází, fotím Filipínce, tam dobrý. Sedám si s mobilem na lavičku a hledám nocleh na dnešní večer. Je kosa, dneska nestanuju. Díkybohu za airbnb, dneska bych na konci dne rusoarménské smlouvání nedal.





Příjemně naladěnej se rozjasňuju a užívám si každý kilometr natolik, že se rozhodnu pro odbočku do lázní-horského střediska Jermuk. Půlhodinová cesta začíná být lehce monotónní a vůbec jí nezlepší, že je všechno buď opadané nebo zapadné. A když budu chtít lázně plné Rusáků, nemusím kvůli tomu do Arménie. Tady musím podotknout, že Rusové v Arménii působí snad bez vyjímky jako milí, slušní lidé, proč to tak nemůže být i jinde...?

Zpátky na cestě. Šplhám se s svou sovětskou lejdy do kopců. Jestli jsem si myslel, že předtím stoupám, tak teď mě to vyvedlo z omylu. Čistě kvůli tomu si stahuju během jízdy (kecám, pochopitelně jsem zastavil a zapnul výstražná světla!) výškoměr na mobil a krátce na to dorážím do sedla. 2500 metrů. Nějakej Gerlach si může jít nakašlat, Kavkaz, tady to žije! Začínám klesat a přichází další atrakce. Západ slunce. Nejprve překrásný, posléze děsivý. Kombinace krásné rovné silnice s nenadálými minovými poli výmolů úplně spěchu nesvědčí. A to jsem ještě netušil, co jsem objevil vzápětí. Světla Laděnce svítily asi jako noční lampička a dálkovými se dalo jen blikat. Při posunu páčky dolu se nestalo nic. Vědom si toho, že jsem omylem už během dne oslňoval, zkoumal jsem, kde je zakopaný čokl. Nepřišel jsem na to. V hlavě už jsem vykonal čtyři telefonáty do půjčovny, pětkrát jsem zastavil abych se podíval na net (ještě že tak, tam jsem nenašel ani ta výstražná světla..) Začal jsem přiměřeně panikařit. Auta kolem mě začla rozsvěcet, což v arménských podmínkách značilo, že nastala pekelná tma. A mlha, mimochodem, aby toho nebylo málo. V posledním záchvěvu jsem po ajťácku zkusil světla vypnout a zapnout. Při té příležitosti jsem objevil, že vypínač světel mého žigulíku není dvoj ale TROJpolohový. Poslední pozice nejen rožla potkávací žárovky, ale odemkla mi abilitu "high beams", kterou jsem začal okamžitě radostně častovat protijedoucí řidiče.




Pak už se mi podařilo rozběhnout i přehrávání hudby z mobilu, což vedlo jen k pohodovému dojezdu do tankodromu, pardon města Goris, kde mě ubytovala přepříjemná paní hostitelka společně s pěti děvčaty. Dvě z nich byly pochopitelně Němky, protože Němce potkáte úplně všude, ale i ty byly nadobyčejně pěkné a milé. Některé stereotypy holt přestávají pomalu platit. Štěbetajících Číňanek se to netýkalo. Laděnka mi ještě na dobrou noc bůhvíproč rozehrála o půlnoci na sídlišti alarm, ale to mě po rozespalém zásahu od nejlepšího dosavadního arménského spánku neodradilo.

Armenie - Den 2

Včera se mě pan domácí ptal, na kolikátou chci snídani. Optimisticky jsem řekl osmá. Pak jsem pochopil, že mi dával na výběr mezi devátou a desátou, spokojil jsem se tedy s první variantou věda, že je to přesně hodina, kterou mám být v půjčovně. Nevadí. Můj veselý hostitel mi ukázal jídelnu, která se nacházela přesně vedle mého pokoje v osmém patře a byla zdrojem včerejšího rušení od spánku. Pozoruhodné. Po třetím posunutí budíku jsem se tam konečně kolem 9:04 dokopal a čekala na mě bábuška a snídaně. Omeleta s rajčaty, velký kus bílého chleba, džem, sýr, prostě hostina. Nafutroval jsem se jak král a bábuška mi mezitím udělala turka. Tohle označení by tedy asi Arménci neradi slyšeli, ale mí Češi mi rozumějí. Slovo bábuška používám zcela úmyslně, cítil jsem se opravdu jak na návštěvě u prarodičů. Skoro jsem čekal, že na rozloučenou dostanu instrukce "šápku vzal", abych neodešešl z domu prostovlasý.

Poprvé jsem nastoupil do maršrutky. Přímo před hostelem totiž začínala linka, která mě dostala skoro až k půjčovně a ta narvaná hrůza se přeci jen líp snáší, když je člověk zakopaný na sedadle. Úspěšně jsem se dostal k provozovně, neúspěšně jsem začal v ní. Chtěli po mně za půjčení nikde nezmíňenou zálohu, kterou jsem nikde samozřejmě neměl - v důsledku mého geniálního rozhodnutí převádět peníze na "cestovní" účet postupně. Se skřípěním zubů jsem vyplázl dvě tisícovky (teď už v českejch) navíc za nějaké brutální pojištění, se kterým zálohy netřeba. Kurňa.

Pak už jsem se seznámil se svou novou láskou. Lada Niva, model, který od osmdesátek dostal jen hyperfunkční a příšerně hlasitý zadní parkovací senzor a ještě hlasitější dálkový centrál. Přísahám, že od téhle chvíle se po každém stisknutí odemykacího či zamykacího tlačítka otočilo mým směrem vždy celé parkoviště. To byl prostě tuzing i nad arménské poměry a to se bavíme o silnicích, které v podstatě pokrývá neprůhledná fólie na skla a každé páté auto má modrá světla.

Moje milenka vydávala společně s motorem zvuk vysavače, ale týpek se tvářil, že je to normální, tak jsem mu věřil. A časem si na to zvyknul. A hurá do provozu. Jerevanská doprava je naprosto pekelná (i když na Istanbul to nemá), ale naštěstí mám pražskou průpravu. V podstatě jde o to se nacpat kam to jde a (narozdíl od Prahy) dát blinkr a zatroubit, aby se o vás vědělo. Ne zas tak často také vídám v naší metropoli takhle volný vztah k semaforům (červená znamená "podívej se") Výsledkem byl samozřejmě chaos, ale ve výsledku chaos docela plynulý. Vyrazil jsem za ambiciozním cílem - jezero Kari, ležící výškový kilometr pod nejvyšší horou Arménie, čtyřtisícovkou Aragats. Místní provoz jsem si užíval. Díry jsem bral výrazně nonšalantněji než většina místních, protože já ty tlumiče platit nebudu, že jo. Navíc Žigulík toho docela dost snese.
Místní vozový park s tím samozřejmě počítá, protože značka z Togliatti tvoří valnou většinu toho, co se dá na silnicíh potkat. Velkou část auto trhu zabrala tradičně Toyota, ostatně jako všude, překvapením pro mě byla všudypřítomnost Opelu Astra(žádného jiného modelu). No a východ pochopitelně znamená Mercedesy ve věkovém rozpětí od Chruščova dodnes.

Zpět k cestě. Odbočil jsem do kopců, Aragats je stratovulkán, který stojí víceméně osamoceně a vytvořil si své vlastní "pohoří", na jehož úbočí míjím střediska lyžařských radovánek. Laděnka se poctivě škrábe do kopců a nechává po stranách sněhové pláně. Bohužel dojedu k místu, kde ve sněhu končí i asfalt předemnou. Koukám na mapu. Ještě asi deset kilometrů do dálky a dvěstě výškových. 2800. Alespoň si lámu osobák, ale nakonec vykrysím a stáhnu ocas. Dneska už bych to možná s Laděnkou zkusil, ale první den byl na mou odvahu moc velkou výzvou.









Náhradní plán mi odhalil Etchmiadzu (nebo tak nějak) . Centrum arménské apoštolské církve, v podstatě jejich Vatikán. Na to, že jsou tihle koptici první země, která vzala křesťanství za svou ofiko víru by to mohlo něco bejt. A taky že jo. Konečně vidím v Arménii něco, co by mohlo bejt pěkný. Ze všeho nejvíc celý komplex připomíná univerzitní kampus, se svými stromořadími a cihlovými budovami. Poprvé se seznamuju s tím, že s autenticitou se nedá moc počítat. I když tady první chrám stál před víc jak miléniem a půl, současná podoba si s living history moc hlavu nelámala. V konečném důsledku to vypadá dobře, ale fandy původnosti to nenadchne. Pro mě je to první kontakt s částí Arménie, která tak nějak probublá přes tu šeď, prach a špínu.

Získávám trochu optimismu a mířím ke Zvartnotsu, snad jediné autentické stavbě v Hayastánu. Je to pochopitelně zřícenina. Setkal se zde Svatý Řehoř Iluminátor, patron země, s králem Tigranem III., který ho předtím třináct let věznil, aby teď došel k prozření a učinil Řehořovu víru ofiko. Na to, že je to z nějakého šestého století, to má relativně inovativní kruhový půdorys, který lze domýšlet i z toho, co reálně stojí, ne jen z toho, co si vysnili kreslíři. Zatímco tam ocasím s mobilem (kartu jsem si furt nekoupil), zjišťuju, že se asi ocitnu na svatebních fotkách, protože si to tam jeden pár zvolil jako svojí fotolokalitu. No nevadí, třeba je to jako v Číně, kde je přítomnost bílého Evropana atributem prestiže!

Po pár příšerných fotkách Zvartnotsu uháním zpět do Jerevanu na nákupy na cesty. Pocity jsou světlejší než den předem, ale pořád je to s otazníkem. Navíc je celé okolí Jerevanu v tomhle směru rovné, hnědé a zabydlené. Říkejte mi cimprlich, ale to je pro mě oběcně kontraindikace stanování. Uvidíme, zatím to snad vypadá dobře.



Přesně na té nejrušnější křižovatce mě zradí poprvé navigace, takže v úterní špičce bloudím Jerevanem tam a zpátky. Pochopitelně mi dochází benzín, jaká by to byla kavkazská zácpa, kdyby vás nestresovalo hladové oko. Nakonec trefuju k obchoďáku. Drze ignoruju týpka, co mi zakazuje vjezd na parkoviště a na pražáka nacházím snadno místo. Obchoďák vypadá zcela evropsky, beru v potravinách na zkoušku něco divně zabaleného v sekci sýrů a salámů, zvědav an to, co jsem vyhrál. Drůbeží junior, takže asi něco mezi tím. Později zjišťuju, že při oschnutí hnědne.

Přestala mi fungovat nabíječka, takže navštěvuju místní něcojakodatart. Úspěšně pořizuji a teprve při cestě do hostelu mlátím hlavou o volant, že jsem zase nekoupil tu paměťovku.